Paní ministryně Bízková se po vydání pozitivního stanoviska EIA pro Prunéřov rozepisovala o důvodech, proč MŽP ustoupilo plánu polovičaté modernizace naší největší hnědouhelné elektrárny. Je třeba přiznat, že paní Bízková dokáže poměrně přesvědčivě argumentovat. Její argumentace je však často přinejmenším neúplná, někdy přímo nepravdivá.

Paní Bízková tvrdí (např. v článku ČEZ neprotlačil svou verzi elektrárny), že díky kompenzačním opatřením má být dosaženo stejných emisí CO2 jako kdyby ČEZ postavil elektrárnu "s technikou požadovanou ekologickými organizacemi".

Snaha ministerstva vyhovět všem je chvályhodná, vyústila však v právně naprosto nestandardní situaci.

Přestože z právního hlediska bylo jediné možné rozhodnutí negativní (viz tisková zpráva EPS ze dne 24. března), ministerstvo nakonec rozhodlo kladně a nadiktovalo ČEZu dodatečné podmínky v podobě snížení emisních limitů některých látek a kompenzací za navíc vypuštěné skleníkové plyny. Pomineme-li fakt, že takovéto využití „kompenzací“ je samo o sobě mimo rámec zákona, návrhy ministerstva obsažené ve stanovisku k Prunéřovu nejsou právně nikterak vynutitelné.  

I kdyby se však ČEZ nakonec rozhodl, že navržené „kompenzace“ uskuteční, nebude s tím mít v budoucnu pravděpodobně žádný problém. Nedávno mu totiž poslanci formou protiústavního přílepku umožnili získat cca 70 miliard na modernizace svých zařízení. Půjde tedy jen o to vykázat ministerstvu vhodné projekty, které by byly ČEZem realizovány bez ohledu na návrhy ve stanovisku k Prunéřovu.

Co se týká ministerstvem navrženého snížení emisních limitů pro některé další znečišťující látky, není vůbec zřejmé zda tyto může ČEZ v Prunéřově splnit. Všechny důležité technologie má totiž již roky objednané. 

Paní Bízkovou a ČEZem často uváděným argumentem pro vydání pozitivního stanoviska jsou „ekonomické a technické“ podmínky, které použití kvalitnější technologii znemožňují. Otázkou „technických podmínek“ realizace elektrárny s vyšší účinností se (okrajově) zabývaly dvě expertní studie - studie norské společnosti DNV a studie společnosti Euromatic, kterou dodal ČEZ. Z obou vyplývá, že žádné technické podmínky, které by použití modernější technologie v Prunéřově znemožnily, neexistují. Podotýkám, že tyto dvě studie jsou jediným expertním podkladem, který má k těmto otázkám ministerstvo i veřejnost k dispozici. Co se týká ekonomické nevýhodnosti modernější varianty, ČEZ nikdy, byť k tomu byl vyzván, žádné takové srovnání nepředložil. Rozporná vyjádření zástupců ČEZu o výši dodatečných nákladů navíc ukazují, že toto srovnání pravděpodobně nikdo nikdy nepočítal. Konec konců není k tomu přece důvod – ČEZ se již v roce 2006 rozhodl a technologie jsou dávno objednány.

Analýza norské společnosti DNV– mimochodem i ta byla připravena mimo rámec zákona – je přitom velmi zajímavým materiálem. Je sice pravda, že (jak s oblibou zdůrazňuje paní Bízková i ČEZ) DNV hodnotila projekt Prunéřova v 59 kategoriích, přičemž v 57 kategoriích konstatovala soulad projektu s nejlepšími dostupnými technikami (tzv. BAT). Zároveň však, konstatovala odchylku v nejdůležitějším parametru celého projektu. Tím parametrem je právě energetická účinnost, která mimo vyšších emisí také udává, kolik vagónů uhlí bude na výrobu energie potřeba spálit. Nižší účinnost Prunéřova bude znamenat stovky tisíc tun uhlí ročně spáleného zbytečně.

Je třeba zdůraznit, že tyto univerzální „nejlepší dostupné techniky“ a jejich vzájemná důležitost jsou dlouhodobě definovány paradoxně přímo znečišťovateli - tedy v daném případě provozovateli hnědouhelných elektráren (včetně ČEZu). Pro mne nejsmutnější ukázkou špatné činnosti ministerstva je však jeho naprostá odevzdanost tváří v tvář arogantnímu jednání ČEZu. Když ministerstvo zcela podle zákona přikázalo ČEZu předložit k posouzení a srovnání i projekt modernější varianty Prunéřova, ČEZ to klidně odmítl. Všichni asi dokážeme odhadnout, jak bychom na úřadě dopadli s  žádostí, kdybychom zároveň úředníkovi odmítli dodat podklady pro rozhodnutí, které po vás chce. Naší žádosti by prostě nevyhověl. U ČEZu však tato jednoduchá rovnice neplatí. Paní Bízková tuto situaci okomentovala tím, že ministerstvo rozhodnout prostě muselo. Já jen dodávám, že ano, ale nikoliv kladně.

Paní ministryně si ve svých komentářích opakovaně povzdechla nad politizací celé kauzy. Musím říci, že tento názor s ní v obecné rovině sdílím. Je třeba však také dodat, že ona sama se do této hry ihned a velmi ochotně zapojila.

Rozhodování ministerstva o Prunéřovu v minulých měsících několikrát nedůvodně ovlivňovala vláda. Dělo se tak přinejmenším skrze jednání tripartity. Jen těžko v minulosti hledat paralelu k situaci, kdy by zástupci vlády, zaměstnavatelů a odborů tak jednoznačně vyžadovali realizaci záměru jednoho konkrétního podnikatele (ČEZu). Známý je také tlak premiéra na ex-ministra Dusíka, aby už o Prunéřovu konečně rozhodl, který nakonec vedl k Dusíkovu odstoupení.

Korunu všemu však nasadila právě paní Bízková, když pár dní před vydáním kladného rozhodnutí o Prunéřovu rozprášila sekci ochrany klimatu, jejíž zástupci plány ČEZu otevřeně kritizovali. Pro úplnost uvádím, že oficiálním důvodem (měsíc před volbami)  tohoto kroku bylo zjednodušení administrativy, nekoncepční postavení sekce ochrany klimatu v rámci ministerstva  a zvyšováním efektivity práce. Je zřejmé, že minimálně postup ministerstva ve vztahu k ČEZu se odstraněním kritiků z vlastních řad asi skutečně „zefektivnil“.

Dalo by se jistě upozornit i na celou řadu dalších věcí v procesu pojednávání Prunéřova , které ukazují, že síla ČEZu je, jako již tradičně, v ČR nad platné zákony.  Postačí však konstatování, že ministerstvo dalo zelenou projektu, který nevyhovuje současným požadavkům kladeným  na nové elektrárny, přičemž v průběhu celého procesu EIA ani nebylo schopno prosadit porovnání projektu navrženého ĆEZem s moderní, účinnější variantou.

Ekologický právní servis po celou dobu řízení EIA upozorňoval zejména na to, že ČEZ se snaží obcházet zákony. Vydání pozitivního stanoviska  EIA není dobrým signálem české veřejnosti, malým a středním podnikům, ani našim zásadovějším evropským sousedům, neboť ukazuje, že před českými zákony jsou si někteří rovnější.  

V souvislosti s vydáním pozitivního stanoviska, se několik komentátorů pustilo do oslavování „zdravého rozumu“, který v Prunéřově zvítězil nad „zelenou ideologií“. Je pravdou, že EPS se do sporu s ČEZem nepustil jen tak, aby řeč nestála, a je pravdou, že naše motivace v tom procesu byla, a do budoucna stále zůstává, ideově zabarvená. Můžeme také beze studu přiznat, že těmi ideály, o které nám jde, jsou čistší ovzduší v Severních Čechách, nižší emise CO2, úspory uhlí a také fungování právního státu. Onen adorovaný zdravý rozum se přitom vlastně spokojil s vírou v to, že ČEZ splní navržené přísnější limity a vykompenzuje emise CO2, představou, že uhlí máme na rozdávání a principem, že právní předpisy jsou něčím, co lze bez rizik překrucovat podle toho, jak se komu zrovna hodí.

Že je rozumné, realistické, ekonomicky i ekologicky výhodnější to první? Však také momentální vítězství „zdravého rozumu“ není naštěstí ani zdaleka verdiktem definitivním.

 

Jan Šrytr