Amnestie prezidenta Klause připravila našeho klienta o možnost domáhat se zpronevěřených peněz. Po vyčerpání možností obrany v rámci českého práva jsme jeho jménem podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (Soud). Ve stížnosti argumentujeme, že amnestie porušila práva poškozených na ochranu jejich majetku a na spravedlivý proces, která zaručuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva).

Podle českého Ústavního soudu amnestie vůbec nepodléhá soudní kontrole. Z předchozích rozhodnutí Soudu však vyplývá opak. Soud již u několika amnestií posuzoval, zda jsou v souladu s Úmluvou. Došel například k závěru o rozporu s Úmluvou v případě amnestie týkající se zločinů zahrnujících mučení nebo nelidské zacházení podle čl. 3 Úmluvy. Případem podobným našemu, kde je namítáno porušení práva na ochranu majetku a práva na spravedlivý proces v důsledku amnestie se však Soud dle našich zjištění dosud nezabýval. Stejně tak ještě neřešil amnestii vyhlášenou prezidentem, nikoliv zákonem. Je-li totiž institut amnestie v jiných zemích vůbec zachován, bývá k jejímu udělení oprávněna nikoli hlava státu, ale Parlament (například v Německu).

Ve stížnosti je nutno namítat porušení jednoho nebo více práv zakotvených v Úmluvě. V našem případě konkrétně namítáme porušení práva na spravedlivé řízení (čl. 6), práva na ochranu majetku (čl. 1 Protokolu č. 1) a právo na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13). Aby byla stížnost přijatelná, musí být podána až po vyčerpání všech účinných vnitrostátních prostředků nápravy, a to ve lhůtě šesti měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí (v našem případě, a u českých případů obvykle, od nálezu či usnesení Ústavního soudu).

Projednávání stížnosti bude mít dvě části. Nejprve Soud rozhodne o přijatelnosti stížnosti, poté o podstatě věci. Vzhledem k tomu, že v našem případě neexistuje ustálená judikatura, bude pravděpodobně přidělen sedmičlennému senátu. Senát předá stížnost vládě k vyjádření, na které budeme moci reagovat. Následně rozhodne, zda je nutno svolat veřejné ústní jednání, což se vzhledem k množství projednávaných stížností stává zřídka. Senát nakonec vynese rozsudek, který se stane konečným až po uplynutí lhůty tří měsíců, během nichž může stěžovatel nebo vláda požádat o postoupení věci Velkému senátu k novému projednání. Této žádosti je však vyhověno jen zcela výjimečně.

Soud nemůže rušit rozhodnutí vnitrostátních soudů. Pokud však konstatuje, že stát porušil Úmluvu a stěžovatel tím utrpěl újmu, přizná mu takzvané spravedlivé zadostiučinění. To má většinou podobu finančního odškodnění, které musí zaplatit odpovědný stát.

Vzhledem k obrovskému počtu případů, jimiž se Soud musí zabývat, se výsledek letos pravděpodobně nedozvíme. Může trvat rok, než Soud vůbec přistoupí k projednání naší stížnosti a dlouhé bývá obvykle i následné řízení. Soud uvádí, že se snaží věci projednat do 3 let, výjimkou však nejsou ani mnohem delší řízení.

Shrnutí naší argumentace

Náš klient se stal obětí trestného činu, v jehož důsledku mu byla způsobena majetková škoda. Bylo proto povinností státu zajistit mu ochranu jeho vlastnického práva. Nepravomocným rozsudkem městského soudu v Praze byl našemu klientovi nárok na náhradu způsobené škody přiznán. Čl. II. rozhodnutí o amnestii však poskytnutí ochrany jeho vlastnickému právu zmařil. Současně bylo zrušeno zajištění majetku obžalovaných, jehož účelem bylo uspokojit nárok poškozených, včetně našeho klienta, na náhradu škody.

Možnost domáhat se této náhrady v občanskoprávním řízení je vzhledem k složitosti dokazování (věc se týká závažné a komplikované hospodářské trestné činnosti) a době, která uběhla od spáchání trestného činu, pouze teoretická, respektive spíše iluzorní.

Délka trestního řízení, která byla oficiálně vydávána za důvod čl. II. rozhodnutí o amnestii, se stejnou měrou dotkla i poškozených. Amnestie proto porušila i zásadu rovnosti účastníků řízení.

Amnestie může být legitimní jen v případě, že zachovává rovnováhu mezi zájmy státu, obžalovaných, poškozených a veřejnosti obecně. V případě použití amnestie je nutno obětem zločinů poskytnout odškodnění a zajistit jejich právo znát pravdu. Našemu klientovi nebyla ani jedna z uvedených záruk ze strany státu poskytnuta.

Pavel Černý, partner advokátní kanceláře Šikola & Partneři, člena konsorcia Frank Bold; za přispění Terezy Domčíkové, stážistky Frank Bold