Přísnější dohled nad stranickými kasami je pro politiky asi tak lákavý, jako žlutá zimnice a úplavice dohromady. Poslední – velmi kosmetické - zlepšení zákona prošlo v roce 2001, ale jinak všechny návrhy padaly pod stůl. Balíček schválený minulý týden vládou nazval premiér dokonce “největší krok za tu dobu, co se obnovila v České republice demokracie“ pro transparentnost stran.

Dneska se před kamerami ministři tváří, že to byla úplná samozřejmost. Ve skutečnosti měla cesta k zákonům spoustu slepých ulic, objížděk a nášlapných min.

Novelu zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích se sice podařilo vložit do legislativního plánu vlády po volbách, kdy u politiků balíček pod názvem Rekonstrukce státu byl ještě velmi populární. Prohlášení, ke kterému se připojilo 163 poslanců, doporučovalo, aby na finanční toky stran dohlížel někdo nestranný, a ne jako dosud výbor poslanců, a aby informace o sponzorech a kampaních byly detailní, přesné a veřejné.

Zákon ale následně překračoval jeden deadline za druhým. Původní termín - září 2014 – Minsterstvo vnitra nestihlo, protože nebyla shoda na tom, kdo má stranické účty kontrolovat. Na schůzkách jsme koaliční zástupce přesvědčovali, že má dohlížet malý kolektiv nezávislých „auditorů“, kteří budou prošetřovat různá podezření. To se nám nedařilo hlavně u KDU-ČSL, která místo toho prosazovala Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Zřizovat jakýkoliv nový úřad, i když třeba o deseti lidech, se totiž voličům prodává asi tak snadno, jako tonoucímu slaná voda.

Novou energii zákon dostal, když premiér Sobotka na sjezdu ČSSD prohlásil, že miliardáři nemají dostat možnost kupovat si demokracii. Pozornost všech se přesunula na limity na dary a výdaje za kampaň. Kromě Ministerstva vnitra se ujala norem aktivně také Kateřina Valachová, tehdy náměstkyně Jiřího Dientsbiera, a vznikl poměrně komplexní balíček reforem, který se... odkládal.

Ve stínu limitů

Novináři Sobotkovu výzvu interpretovali jako Lex Babiš, i když je vůbec pochybné, zda ANO bude po svém úspěchu ještě vůbec masivní dary potřebovat.

Nad návrhem zákonů jsme letos v dubnu uspořádali kulatý stůl a náš skeptický závěr z diskuse se stranami a úředníky byl, že každý chce něco jiného a spousta z nich nechce raději vůbec nic. Čas se povážlivě krátil. Na zavedení podobné kontroly na Slovensku potřebovali necelé dva roky. Hrozilo (a stále hrozí), že se podle nových pravidel bude hrát až po dalších parlamentních volbách.

Mezitím dokončili analytici z Frank Bold dvě studie (česká a anglická), kde jasně dokumentovali, že nezávislou kontrolu stranických financí nemá v Evropě jen hrstka států. Média a politici se dál točili hlavně kolem toho, jestli limity dostatečně zkrotí ANO, nebo ne. Vedení ANO ale nakonec překvapivě kvůli limitům zákon nezarazilo. Dokonce, na naše naléhání, téma prosazovalo na koaliční radu.

Unikátní česká cesta politické nadace

Jako poslední do zákona přirostly takzvané politické instituty. Měly by to být think-tanky stran, které dostanou další státní příspěvek na to, aby doplnily dosavadní neschopnost straníků analyzovat politiku a přicházet s odbornými návrhy. Původně inspirovány Německem, při pohledu na paragrafy jde ale o poměrně divokou českou variantu. Na rozdíl od Německa budou na straně plně závislé a mohou se stát spíše jen detašovaným stranickým sekretariátem.

Na schůzkách s hlavním otcem institutů, ministrem Dientsbierem, jsme nakonec alespoň na poslední chvíli prolobbovali, že na tyto dceřiné nadace bude dohlížet stejná nezávislá autorita jako na stranické účty. Podpořili to i oba vicepremiéři – Andej Babiš i Pavel Bělobrádek (ten veřejně v České televizi). Bylo totiž jasné, že bez institutů nebude zákon vůbec.

Solidní zeď, sem tam díra

Výsledkem je balíček zákonů, které mají velmi solidní základ. Nezávislý a aktivní dohled, transparentní účty na kampaně, rotaci auditorů, podrobné výroční zprávy, označení předvolební inzerce atd. Nic není dokonalé. Zůstává řada děr. Upozorňovali jsme například na stranické firmy (třeba společnost Cíl, kterou ČSSD využívá na „překlenovací úvěry“), které kontrole unikají, nebo relativně nízké pokuty za prohřešky (například 100 000 za neoznačenou inzerci). Pořád také existuje možnost, že někdo podpoří stranu či kandidáta svým vlastním inzerátem nebo billboardem – to je ale zapeklitý problém, který řeší všechny země.

Faktem je, že každá velká parlamentní strana se setkala se skandálem kolem sponzorů a s chybami v účetnictví. Analýza dat kolegů ze zIndex navíc ukazuje, že sponzoři stran mají větší úspěch ve veřejných zakázkách. I když politiků, kteří prodávají svůj vliv sponzorům, je určitě pouhý zlomek, je potřeba fér pravidla pro ochranu všech, i těch slušných. Důvěra ve strany je totiž mizivá a bez nich nemůže demokracie příliš fungovat. Pro všechny, kdo se hrozí osudu české demokracie, obnova „tradičních“ politických stran začíná tím, že budeme důvěřovat čistotě jejich financování. Snad se na téma podaří soustředit pozornost tak dlouho, aby zákony nezmizely v černé díře parlamentních výborů a pozměňovacích návrhů a poslanci si vzpomněli na svoje předvolební sliby. V to zadoufal v Právu ostatně i ministr Dientsbier.

 

Nikola Hořejš, Vít Šimral

s přispěním Magdaleny Klimešové a Josefa Karlického

(autoři pracují pro organizaci Frank Bold, která zajišťuje organizační tým platformy Rekonstrukce státu)